Fotografie si můžete prohlédnout v naší fotogalerii

Jestli byl Mikuláš svatý, to zcela jistě nevím, ale určitě měl dobré srdce a soucit s potřebným člověkem. Jinak by se s ním o svůj plášť nerozdělil. A jako děti jsme na Mikuláše dostali vždycky něco potřebného: rukavice, čepici, možná i ponožky, vzdyť začala zima. Pomeranč jsme si mohli nakreslit (jsem válečný ročník). Několik mikulášských básniček jsme uměli také.

Naše mikulášské posezení je legrace, vzájemné pobavení, je to večer dobrého jídla a dobré zábavy. O dobré jídlo se postarala Jana a Lída se svými pomocníky. O dobrou zábavu osvědčená parta Karel, Radek, Robert a Tonda kteří přibrali i Boženku. Ve vyzdobeném sále nabízeli příchozím apero Mark s Alicí, Kristínka vybírala vstupné a bavit se mohl každý s každým. Však kvůli tomu setkání a vzájemnému pobavení se taková posezení organizují.

Po večeři - srnčí guláš s domácími knedlíky - začala slíbená taškařice. Je to k nevíře, co všechno si ti důchodci nevymyslí. Písničky si vypůjčí třeba od pana Wericha, country znají ještě z dob mládí, žetovnou pohádku napsal Vítězslav Nezval. Hrají a zpívají, až se hory zelenají. Robert si třetí nohu nevypůjčil, tu si musel vyrobit sám a poskakovat na třech musel taky sám. Dalším bodem programu je tradičně kousek starého filmu nebo čísla ze silvestrovského programu. My starší hned omládneme, protože ty ukázky jsme vlastně dávno viděli a tehdy nám bylo opravdu o něco méně.

Ještě se nabízí kafe a výborné zákusky, samozřejmě domácí výroby, a můžeme si společně zazpívat anebo si jenom povídat. Ty doby, kdy jsme jezdili na Mikuláše do Solothurnu a protancovali jsme mnoho hodin, jsou nenávratně pryč. Takže teď si tu zábavu připravujeme sami a zdá se, že studnice nápadů zatím nevysychla.

bj, Sokol Luzern